Noblesse oblige

středa 2. září 2009 16:27

"Představ si, koho jsem potkala u Searsů. To bys neuhád", řekla Jarmila, sotva vkročila do dveří. A ještě než si sundala kabát, pokračovala: "No hádej. Byla to jedna z nejhezčích holek v podniku. Sám si to jednou řekl".

"V podniku? Z těch, které jsem mohl znát, bylo víc těch, kterým bych býval mohl dát hlas v jakékoliv soutěži krásy. Ale s žádnou jsem se moc neseznámil, akorát s Milenou a ta to určitě být nemohla. Pokud vím, tak ta se vytratila nejdřív a skončila někde v Americe. A pak se o ní už nic nevědělo ".
"Tak to máš pravdu a ta to opravdu nebyla. Jen si ale vzpomeň. Taková drobnější, s bohatou hřívou černých vlasů. Musíš si jí pamatovat, vedla dramatický kroužek a za Svaz mládeže byla členem závodní rady".

"Jo ta! Tak na tu si vzpomínám. A mám na ní poněkud rozporuplné vzpomínky. Tak jak mi to líčíš, to musela být Ruth Opálková, jestli si to jméno dobře pamatuju, že ano?".
"Jo! Vidíš, jak si to pamatuješ. A proč máš na ní ty rozporuplné vzpomínky? Jestli si to já zase dobře pamatuju, tak ona snad patřila mezi ty lepší partajníky, kteří se postavili za Dubčeka ne?" podivila se Jarmila.

"To ano, ale myslím, že mi na ní vadilo, že byla - no - moc opatrná, safety first, bezpečnost především, nedopustit, aby za ní zůstaly nějaké dokumentovatelné stopy," váhavě souhlasil Honza.

"Tomu se přece nemůže nikdo divit, ne?" řekla Jarmila a pak hned pokračovala: "Ale moc mi nedochází, proč jsou tvoje vzpomínky na ní rozporuplné. Jestli si na to já dobře vzpomínám, říkal jsi o ní, že byla asi nejchytřejší ze všech členů toho tehdejšího závodního výboru. Já jsem jí znala spíše jen zprostředkovaně, jako vedoucí toho dramatického kroužku. A ten se přece dost odvazoval a ona, jako jeho vedoucí, byla vlastně za to zodpovědná, ne?.Takže tak moc opatrna zase nebyla, nemyslíš? Tak kdepak je tu nějaká rozporuplnost?"

"Tak po té stránce ne. Ale tak, jak se dokazala odvazovat s tím svým dramatickým kroužkem, tak se držela při zemi v komisi vyššího managementu, kam jí závodní výbor delegoval jako svého zástupce. Uměla několik řečí, hlavně dokonale rusky. Já jsem jí vlastně dost obdivoval, věděla moc věcí ze zákulisí, třebas i z jednání o dodávkách nové techniky".

"Prosím tě, co mohla vědět o technice? Byla přece z ekonomického úseku, ekonom", podivovala se Jarmila.

"To ano. Ale myslelo jí to, nebyla vůbec na štíru s logikou, jak ženské bývají. A v technických otázkách mohla být koučována, proslýchalo se přece,, že byla moc zadobře s náměstkem technického ředitele"
"Hm, vy mužští máte ale představy. To jako třeba než šli do postele, mohli diskutovat o technických parametrech nějakého nového zařízení, ne?" uchechtla se Jarmila..

"To jistě ne, s Ruth se určitě nechodilo do postele diskutovat," řekl Honza. "Ale věděla dost z toho, co se dělo ve vedení, ať už to bylo od toho náměstka, nebo od někoho jiného. Mysleli jsme si, že když si od Romana vzala přihlášku do Klubu Angažovaných Nestraníků, že jsme to s ní vyhráli."

"A nevyhráli? Přivedla na vaší stranu skoro polovinu závodního výboru a také vedoucího školského
odboru, ne? A to byl přece jeden z hlavních členů partajního vedení, né?"

Honza se na chvíli odmlčel, jakoby zvažoval co odpovědět: Potom se zvrátil na své židli dozadu a se sepnutýma rukama za hlavou si zadíval na strop, jakoby si tam promítal své vzpomínky.

"Máš pravdu, ale kromě toho, že si vzala tu přihlášku, už jsme o ní moc neslyšeli. Jakoby se nám vyhýbala, nebo litovala, že se s námi spolčuje...Takže si myslím, že tu přihlášku asi ani nepodepsala. Já jsem se s ní sice občas setkával při jednáních se závodní radou.a vedením podniku, ale nebyl čas na to zavést řeč. Nerozešli jsme se právě s úsměvem na rtech, abych tak řekl"

"Pořád to ale moc nevysvětluje proč ty tvoje vzpomínky jsou rozporuplné, nezdá se ti?! O tom jsi mi tehdá neřekl ani slovo" zahájila Jarmila pokračování přerušeného rozhovoru útokem: "Ona byla moc hezká, tak jakpak to je s těmi neurovnanými vzpomínkami?"

"Rozporuplnými, řekl jsem z rozpaků, protože bych asi nemohl vzpomínky na ní označit - třeba jako - no třeba jako milé. Při jednom z posledních setkání jsem jí řekl, že je poseroutka. Že kdybych věděl ze zákulisí vedení podniku tolik, co si myslím, že bezesporu ví ona, že bych to jinak rozčísnul"
"A z toho máš ty vzpomínky?", otázala se Jarmila. "O tom jsi mi opravdu zapoměl něco říct. Možná proto byla tak neurčitě vyhýbavá, když jsem ji zvala k nám na návštěvu".

"Ty jsi ji zvala na návštěvu a ona to odmítla? Já jsem jí přece řekl jenom to, že je poseroutka".
"No to není zrovna málo, takže to docela chápu a nedivím se, že se na tebe neusmívala. Ale asi si to už nepamatuje, protože připustila, že by třeba ....... Ale, že je tu s nějakým zájezdem, v hotelu mají večeři a že už zítra odjíždějí do Toronta. Tak jsem jí řekla, že bychom pro ní přijeli do hotelu, kde bydlejí. Když nám po té večeři zavolá"

"A to neodmítla?" zajímal se Honza.
"Neodmítla a také neslíbila. Takže se pozná ještě dnes, jestli by se na tebe trochu neusmála!"
"Tak Ruth Opálková" opakoval si pomalu Honza a admlčel se, jako by se nejdříve potřeboval trochu vzpamatovat ze zprávy, kterou ho Jarmila překvapila. A pak, jakoby si ze svých vzpomínek vybral pokračování, řekl: "Ona byla opravdu moc pěkná holka, líbila se mi. Ale v soutěži s náměstkem ředitele jsem byl naprostý autsajdr, dušinko, to by ti nemělo dát moc práce pochopit"
"Z toho já nemám vůbec žádné problémy. Jen se divím, že to stačilo, abys na ní měl rozporuplné vzpomínky"
"Měl jsem jí za zlé, že v té závodní radě jen netečně sedí".
"A co tam podle tebe měla dělat?"

"Nu dobrá, já to trochu rozvinu", pokračoval Honza ve své započaté zpovědi."Byla jsi přece také při tom všem, té divoké celozávodní schůzi a víš, že jsem pak byl v komisi pro hodnocení obrodného procesu.Tam jsme se nepřímo setkávali a dost mi imponovalo, co všechno umí a jak vidí do věcí, o nichž já jsem mohl mít jen nějaké dost neúplné představy. To mě dost žralo a měl jsem s ní občas dohadování, když se mi její názory zdály příliš měkké.. Řekl jsem jí několikrát, že je mizerný zbabělec, že kdybych věděl to, co ví ona, že bych to neschopné, politikou korumpované vedení roztrhal na cucky".
"Co na to ona? Uznala to?"

"Ano a ne! Zůstávala dost v defenzivě a nakonec na mě vyjela, co že jako by měla dělat, to že neví!. A sebrala se a trochu nakvašeně odešla".

"O tom jsi mi také nikdy nic neřekl".

"To bylo už dost těsně před okupací. A potom už není žádné pokračování. Nás poslali na chmel a vás do čokoládovny. Teprve mnohem později jsem si uvědomil, jak málo jsme měli něco v rukách. Nás poslali - vás poslali. Ne, že jsme my rozhodli jít třeba na ten chmel. Poslali nás a my jsme poslušně šli jako telata na porážku"

Chvíli bylo ticho, které porušil Honza otázkou::
"Poznala tě? . . . A co řekla? Ví ona vůbec, že jsi moje manželka?
"To asi ví, když tě nechala pozdravovat"

"Tomu se trochu divím, protože já jsem ji to, že je zbabělec, dost tvrdě vyčítal, , když nevyužívala svých mimořádných schopností jak by mohla".

"A ona zatím byla chytřejší než vy všichni reformátoři dohromady.. Věděla asi, jak to nakonec všechno dopadne",. uzavřela diskusi Jarmila.

."Je ještě tak hezká?" otázal se Honza po chvíli..

"No ještě to dost ujde. Asi by se ti líbila, i když do svých šatů z doby, kdy jsi jí poznal, by se asi sotva vešla. Ale na tu dobu, co jsme se s ní neviděli, vypadá velice zachovale. Však uvidíš, až přijde -jestli přijde"

A na tom to také zústalo. Honza se nyní dozvěděl všechny podrobnosti toho setkání u Searse. Ruth Opálková byla setkáním překvapená právě tak, jako Jarmila a zdálo se, že příjemně. Byla v Montrealu s turistickou skupinou, která využívala volného odpoledne ke hledání suvenýrů a malých dárků pro přátelé doma v Praze.

Pozvání na večeři odmítla, společnou večeři měla skupina v hotelu. S návštěvou po večeři napolo souhlasila, když jí Jarmila navrhla, že se pro ní přijede do hotelu a odveze se také do hotelu zpět. A že tedy možná zavolá, až bude po večeři volná.

Bylo teprve časné odpoledne, že by se ta Ruth ozvala už teď, se nedalo očekávat a přesto Jarmila trochu netrpělivě pokukovala po telefonu, jakoby chtěla to čekané zazvonění uspíšit. Že by snad Ruth nezavolala, jí moc netrápilo. Měla z toho setkání a krátkého rozhovoru zvláštní pocit jistoty, který člověka zavalí tak, že nepátrá po ujištění a nějakém hmatatelném důkazu. Zdálo se jí, že i Ruth má stejnou potřebu sejít se a popovídat si, dozvědět se něco a překlenout tak roky, po které se vzájemně ztratily z dohledu..

Že Ruth neemiggrovala, dokud byl k tomu čas, připadalo Jarmile dost divné už tehdy a nyní jí to připadalo ještě divnější.. Proč asi? Ruth byla dost chytrá, aby věděla, že i malá provinění se nebudou odpouštět, nebo dost prozíravá, aby to alespoň tušila. Bylo to proto, že věřila v trvalý vliv nějakého zastánce, který si svůj vliv a výhody dokáže bez úrazu uchovat?

Jakpak asi prožila normalizaci, když byla přece jenom rokem 68 trochu poznamenaná?. Odpustilo se jí to? Jak moc musela o to odpuštění prosit a co eventuelně musela při lezení ke křížku překousnout? Nemusela se vykoupit nějakou "službičkou" vrchnosti, které -jaksi - otrnulo:

To byly otázky, na které se nešlo jen tak přímo zeptat, ani nepřímo na to zavést řeč. Při tak krátkém setkání v obchodním domě u Searsů zbylo sotva dost času dozvědět se něco o bývalých kolegyních,. které se ztratily ve světě a nepodařilo se s nimi udržet spojení.

Sám fakt toho zájezdu do Kanady neposkytuje moc odpovědí. Doba, kdy každé překročení hranic vyžadovalo souhlas "strany a vlády", která odešla beze zbytku s tou zmíněnou vládou a strana z onoho rčení už neměla žádné prodloužené prsty, ovládající hraniční uzávěry. A tak ani Montreal už nebyl jen vytouženou vidinou. Stal se za příslušnou hromádku peněz jenom turistickou atrakcí. A Ruth nevypadala chudobně!

Copak asi dělá? Na to nebyl čas se při tom krátkém setkání zeptat. "Však na to dojde!" pomyslele si Jarmila. A ona vypoví svůj příběh, který se zatím lze jen dohadovat". A dohadovat se, potácet se v bludišti nejasností neměla Jarmila moc v lásce.

"Měla jsem možná trochu víc zatlačit v tom pozvání", pomyslela si. "Ale asi ne, vypadalo by to moc podbízivě", pokračovala ve svých úvahách a v duchu si s uspokojením uvědomovala, že byla na to setkání docela dobře oblečená. Měla nadělanou hlavu a celkově se cítila dobře, takže z ní Ruth musela mít příznivý dojem. Ne, že by na tom nějak moc záleželo, nic už je k sobě neváže, takže by to mělo být jedno, ale přece jenom . . .

"Určitě to nemohlo být na škodu", rozvíjela Jarmila dále svoje myšlenky. "Ruth se bude setkávat s některými lidmi, se kterými jsem se znala a Ruth nebude moci prohodit něco jako < ta vypadala>. Pokud ovšem nebude chtít vyloženě lhát. A to nevím, proč by chtěla".

Jarmila se podívala do zrcadla, před kterým stála a přihladila si pramen vlasů, který ji koketně vykukoval z účesu.
"Co si myslíš," obrátila se na manžela.

"O čem?" podivil se Honza, který už byl myšlenkami bůh ví kde jinde.
"No o Ruth přece! O ničem jiném jsme nemluvily, né? Ty už zase myslíš na ten tvůj pitomý bridž a nic jiného tě nezajímá. Copak ty bys nestál o nějaké podrobnosti o bývalých spolupracovnících?".
"Kterých? S Tondou Kratochvílem si dost pravidelně píšeme, nejméně k narozeninám a k vánocům, Karel a Standa už umřeli a estébák Pudil mi může být nadosmrti ukradený. A z těch tvých bab se už pořádně ani na žádnou nepamatuju".

"Jen neříkej, na Ruth jsi si vzpoměl!.
"To je vyjímka! Ta byla příliš hezká, aby se na ní lehce zapomínalo.", uchychtl se Honza a pak pokračoval: "Tobě přece také nejde o navazování starých spojení a styků. Ty, se kterými jsme byli přátelé, jsou prakticky všechny roztroušené po světě a zůstaly tam jenom ty tehdá úplně nejmladší, se kterými se spřátelit už nebyl ani čas. A tím ani dost času poznat, jestli za nějaký přátelský vztah stojí."
"Ale mně přece nejde o navazování nějakých přátelství..."

"Já vím - jde ti o drby z normalizace!"
"To taky. Ale jde mi spíš o potvrzení některých drbů z doby před začátkem normalizace," rozohňovala se Jarmila. "O některých holkách se vědělo, že spějí s estébáky v jedné posteli. O některých se to jenom tušilo a jenom se o tom šeptalo. Protože na to nevypadaly. Ty by mne zajímaly nejvíc".

"Pusť to z hlavy!" rozvážně řekl Honza."K čemu ti to pomůže obírat se tím teď. Nic už nemůžeš změnit, ať se na kohokoliv dozvíš cokoliv nového. To se přece už tehdá mělo za skoro jisté, že když některé bylo dovoleno stýkat se s cizinci nebo být zaměstnán u nějaké cizí společnosti, že to bylo za něco. Třeba Jaruna, co si vzala toho Inda a jmenovala se pak - no jakpak to bylo - Jalja Uli, ta to měla skoro napsané na čele a ani se s tím netajila.. A Daniela Švarcová, co ji pustili na dánské vyslanectví?"
"U Daniely mi to bylo trochu záhada. O té obzvláště bych se chtěla něco dozvědět!"

"Ale pusť to z hlavy", opakoval ještě jednou Honza. Už je to passé, fuč a za námi, jak se to zpívalo v jedné písničce z té doby. Ty si myslíš, že ona bude naladěná přehrabávat se v těch starých záležitostech?"

"Jak dalece je žhavá o tom mluvit, to nevím, ale naznačila jsem jí, že mě to setkání bylo velice milé a že by mne těšilo se s ní ještě sejít, než odjede. Tak uvidíme", končila Jarmila. A Honza už nepřidal žádný další podnět k pokračování a ponechával Jarmilu jejim myšlenkám a úvahám.

"Ona to ví, že bych se s ní moc chtěla ještě sejít", prolomila ticho Jarmila. "Z toho, jestli zavolá nebo ne, by se snad dalo ledacos vydedukovat, ne?"

"Já jsem spíš pro tvrdé důkazy," odvětil Honza. Nejsem Sherlock Holmes, abych uměl zpracovávat nějaké tuchy".

"To přece nejsou žádné tuchy", podivila se Jarmila. "Jen se do toho vžij! Kdybys ty měl nějaké máslo na hlavě, šel bys někam, kde by ti to máslo mohli připomínat? Nešel! Na to bych vzala jed!"
"Dobře, doktore Watsone, vlastně - pardon - Sherlocku. Ať už má někdo máslo na hlavě nebo nemá, to, že někam nejde, může být také třeba jenom tím, že je líný a prostě se mu nechce a ne, ža je něčím vinen!"

"Hm, no - " nedala se ještě Jarmila. "Vycházím z toho, že když tě pozvou příjemní lidé a jsi čistý, tak se tam jít spíše chce než nechce. A protože není pochyb o naší příjemnosti - nepříjde-li, má spíše trochu pošpiněné než čisté svědomí. Abychom použili termín ze slovníku renomovaných společností pro průzkum veřejného mínění, nepřipouštím chybu v úsudku a když, tak ne moc velikou. Co říkáš? Kolik bys mi přiznal procent?"

"V seriózních úvahách s ostrou hranicí ano - ne-- by se chyba vůbec připouštět neměla, protože snadno přeskočíš do záporných hodnot. Pro tvůj průzkum veřejného mínění máš povoleno opřít se o to, jestli zavolá nebo ne. Když nezavolá do osmi, budeš si moct vybrat z několika možných vysvětlení. Za prvé - přijít nechce a důvodů k nechtění může být pytel. Třeba i to, že tou normalizací tak docela čistá neprošla.. Ale také třeba jenom to, že je za celý den uchozená a chce si v teplé lázni masírovat nohy. Já bych spíš sázel na ty nohy. Třeba ji také tlačily boty a už je ráda, že je ráda. Nebo mají večírek na rozloučenou".
"Prosím tě, ty jsi tak přízemní, až to bolí." ohradila se Jarmila. "Už jsem ti říkala, že večírky na rozloučenou se dělají poslední den před odletem domů a to je až zítra".
'
"Copak všechno musí jít podle přednormalizačního pořádku? Ale dobře! Počkejme ještě chvilku, už je skoro půl osmé!"

Neuběhlo ani pět minut a telefon zazvonil. Ano, byla to Ruth Opálková, jejíž hlas se ozval ze sluchátka..
"Myslela jsi to vážně, že byste pro mne přijeli do hotelu? A mohla bych s sebou přivést jednoho kolegu, kterého ty´s už nepoznala? Začínal u nás až po vás, víš? Moc by ho zajímaly vaše zkušenosti, jaký je tu život a takové věci."
"No ovšem!" odvětila Jarmila do telefonu, ale myslela si, že by raději řekla ne, kdyby si byla honem stačila vymyslet nějaké přijatelné odůvodnění. Snad to Ruth nepoznala, že v tom "ovšem" nebylo moc nadšení. Ruth o tom kolegovi neřekla nic bližšího, jenom kolega, ale mohl to být třeba také její přítel a odmítnout jej by asi nebylo taktické. U Searse s ní nebyl, ale to mohlo být jeho nezájmem o ženskou módu. A v zájmu otevřenosti bylo přece zapotřebí udržovat atmosferu přátelství a pohody. A tak co nejsrdečněji opakovala ještě jednou "samozřejmě", aby vylepšila případný nesrdečný dojem toho prvního, trochu strohého "ovšem".

"Budeme před vašim hotelem tak asi za 10 - 15 minut,OK?"

Ten připozvaný návštěvník se jmenoval Jarda a zajímal se nejvíce o automobil, kterým je přijeli do hotelu vyzvednout. Přiznal se, že je fanda na auta, ale na takovéto fáro že mu ještě nezbývá, řekl se smíchem, ve kterém se zdálo být málo veselosti. Zábava se rozbíhala dost pomalu, chybělo jí společné nasměrování, Jarmila měla zájem hlavně o body z minulosti, ale bylo jí jasné, že nemůže své hosty zavalit jenom tím, co zajímalo jí, a že jim musí dát příležitost dozvědět se, co zajímá je.
A povedlo se jí to nad očekávání. Pomocí Honzova dobře zásobeného baru usměrňovala s lehkostá profesionala směr zábavy a tak ta zábava postupně ztrácela zdráhavost a stávala se srdečnější.
Jarmila ukazovala jaký je mistr ve vyzvídání. Postupně se dozvěděla skoro všechno, o co stála. Ruth nebyla ani trochu zaražená, bylo jasné že se svou minulostí nemá žádné problémy. Jarmile přeříkala bez rozpaků jmena, která byla v seznamu spolupracovníků STB a nebo o nichž to sama věděla.
Trochu se pilo, jak jinak. Honza musel hosty později odvézt do hotelu a tak se nad svojí skleničkou minerálky trochu závistivě díval po vyprázdňovaných sklenkách hostů, kterým značkový výběr jeho baru byl očividně po chuti.

Alkohol rozvazoval jazyky, Jarda se zálibně podíval na svojí sklenku koňaku a pak se obrátil na Jarmilu s poněkud už ztěžklým jazykem: "Pročpak vám tak jde o to, kdo byl a nebo je v nějakých stránkách? Tonoucí se i stébla chytá a v nepohodě se člověk uchýlí pod jakýkoliv přístřešek. Byť by nebyl právě z ušlechtilého dřeva. Vy si osobujete právo vrtat se v naši minulosti právem oběti, že ano.. Jak se tak dívám kolem sebe, krásný byt, přepychové auto, vynikající pití. Sladké je být takovou obětí".
Ruth se po něm podívala nepřívětivým pohledem. Její překřížená noha jakoby nedopatřením změnila polohu a přistála pod stolem na jeho noze.

"Myslím, že jsme váš bar už docela slušně provětrali", pokusila se zachránit situaci. "A že bychom měli jít. Bylo to milé setkání a od vás hezké, že jste nás pozvali."

Jarmila se pokusila zabránit rozpadu společnosti, ale bylo jí jasné, že se jí to nepovede. Jardův zásah do jejího popovídání si s Ruth se už nedal překlenout pokusem zatáhnout Ruth do líčení dalších jejich zážitků z normalizace.

"Na tom nebylo opravdu nic odlišného od většiny z těch, kteří zůstávali. Kdo byl třída, mohl pod tlakem zakolísat, ale třídou zůstal. Jen nenašel dost odvahy vyměnit své určité jisté za neurčité a nejisté naděje".

"Jenže ta nejistá naděje tím, že zůstává nadějí, zůstává o něco hodnotnější, než jistá beznaděj", zamumlal si na to Honza, skoro jen tak pro sebe..

Ruth na to hned nic neodpověděla, jakoby to byla neslyšela. až teprve v autě cestou do hotelu se k tomu vrátila. "Ten kdo žije v závětří by měl pochopit, že nějaký jmenný seznam neříká nic o pohnůtkách, které nemusí být jen z jedné, odsouzení hodné kategorie. Že by se mělo přihlížet také na ty pohnutky, zda byly opravdu nízké a nečestné"..

A na to zase Jarmila nenabídla žádnou okamžitou odpověď.
Cestou domů už ani Jarmila ani Honza nepromluvili. Až teprve při uklízení skleniček Honza promluvil:
"Tak co? Dozvěděla ses něco, co jsi vlastně nevěděla?"

"Něco jsem s dost velkou pravděpodobností tušila, že to je velice blízko skutečnosti.. Ale ono je přece jen trochu rozdílné jenom něco tušit a mít to potvrzené a tím ověřené", odpověděla Jarmila. "O Ruth se říkalo, že byla milenkou jednoho z ředitelů. To potvrzené nemáme a je to dnes skoro dost jedno" A po krátkém odmlčení pokračovala: "Z toho, co Ruth spíše jen naznačovala, než řekla naplno, je jasné, že ten, kdo jí pomohl z bryndy, byl někdo z té staré gardy, kdo byl ochoten odvolat i to, že se narodil a tím se asi udržel a tak ten čas bouřky nakonec přežil. A Ruth se za ten přístřešek z neušlechtilého materiálu donutila být vděčná, aniž by se zpronevěřila pocitu svojí noblesy. Takže si osobuje přesvědčení, že na žádném seznamu jakoby nebyla! ".

"Já jsem si také všímal, jak se tvářila. A že se při tom dívala co tomu říká Jarda, Asi si přála, aby jí potvrdil co říkala. A Jarda nic! Řekl bych, že jí to potvrdit nechtěl. Co tomu říkáš, Sherlocku?"
"Vzhledem k tomu, že jí může být dost jedno co o ní víme nebo nevíme, tak si myslím, že v tom seznamu někde je a že se jí to podařilo zahnat někam do autu. A Jarda, že v tom má nějak prsty. A že jsme tím ten případ vyřešili."

"S výhradou", ozval se nepřesvědčený oponent Honza. "S logickými, ale nepotvrzenými prvky nelze prohlašovat případ za vyřešený!"
"Výhrady se berou na vědomí, ale případ se uzavírá jako vyřešený na základě většinového souhlasu!"..
"Tak mi konečně taky nalej skleničku, ty samonadeklarovaný, většinový souhlase!"
Ladislav Husarek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Ladislav Husarek

Ladislav Husarek

O příbězích z Kanady i ze světa před i po sametové revoluci.

Důchodce po 35 letech práce v letectví.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy