Nový článek Jarmila Mouretová

úterý 10. listopad 2009 03:21

  Bylo teprve krátce po vánocích, František Kovanda znechuceně vzhlédl od popsané stránky pepíru, na níž  psal  písmena a číslice, které jím instruktor na učebně přehrával morseovou abecedou.. Byla to otrava, byl by býval raději dělal něco jiného, smysluplnějšího, než poslouchat do zblbnutí pípání čárka, tečka, tečka, čárka. Ale bylo to jistě  lepší než být teď někde venku na cvičáku. Obrátil popsanou stránku bloku z nařezaných a spíchnutých čtvrtek kancelářského papíru, který si vyrobil v kanceláři, kde pracoval, ještě před odchodem na vojnu.. Teď toho bloku využíval, psal do něho   ty pitomé pětimístné skupiny písmen a číslic, jak jim je přehrával instruktorův klíč. Ta nová stránka nebyla čistá, bylo na ní už cosi napsáno. Neměl čas se na to pořádně podívat, instruktor zrychloval podle 

   

Kdo je tam napsal?  Mohl to být kdokoliv  z ostatních tří členů jeho bývalé společné kanceláře. Vzal si ty papíry z hromádky, se které si všichni brali, nevybíral si je. Měl ten svůj vlastnoručně vyrobený blok už více než tři týdny před odchodem na vojnu a  nikdo se po těch adresách nesháněl, tak asi nebyly důležité.

Vrátil se k nim "po službě" a pak ještě večer. Ne, neznal je a nebyl si vědom, že by je byl někdy alespoň zahlédl. Nějaký Josef  Műler a  Karel Vomáčka. z Prahy, to třetí jméno bylo Jarmila Mouretová, Svatoňov  n/Vlt.,  č.  77.

Kde je, proboha, nějaký Svatoňov  nad Vltavou? Určitě někde u Vltavy, to dá rozum, když je nad Vltavou, ale asi někde jižně od Prahy, směrem k Mělníku to spíše znal, tam žádný Svatoňov nebyl.

Kdopak to asi je? Co kdybych jí napsal, napadlo ho. Byla by to legrace, psát dopis neznámé Jarmile, trochu poetický dopis, který by se dobře četl komukoliv, kdo není vyložený škarohlíd. Mohla by to být legrace, třeba je to mladá holka a mohl by se s ní seznámit.

Ale co když je to nějaká stará, nevrlá bába, honily se mu dále myšlenky hlavou.

No tak bych na to obětoval jen tu jednu známku, za tu legraci to stojí, uvažoval . Jedno psaní  sem  nebo tam, to mu nedá žádnou práci. Psal docela rád, občas ho to chytlo a zapisoval si do malé knížečky myšlenky, které ho napadaly. Nebylo to nic světoborného, co ho napadalo a co si do knížečky zapisoval. Shovívavě řečeno, byly to někdy nápady zajímavé, alespoň jemu se zajímavé zdály.

Tak teď napíše něco té neznámé Jarmile. Už od školních let měl rád psaní slohových úkolů, snad proto, že skoro vždy byl učitelem chválen  a nezřídka byla jeho práce dávána panem učitelem Biskupem třídě za vzor. Bavilo ho hrát si se slovíčky,  hledat neotřepané výrazy a fráze a hledat zvučná slovní spojení, která se dobře poslouchala.. Ta neznámá Jarmila Mouretová bude třeba také psavec a odepíše mu. Byla by to  legrace, seznámit se s ní, s někým, o němž ještě včera neměl ani ponětí.  

Za války chodil s několika kamarády do jedné restaurace v okresním městě,  kde hrála v  neděli odpoledne k poslechu taneční kapela. Tancovat se nesmělo a tak  místo tance  tam fungovala pošta mezi číslovanými stoly.  Návštěvníci popíjeli pivo, víno či limonádu, flirtovali s děvčaty  a  posílali jim psaníčka s adresou na příklad  "slečna v modrých šatech u stolu číslo to a to:"

Chudá náhražka za tanec, ale fungovalo to.  Bavilo ho tehdy psát za sebe i pro kamarády na objednávku psaníčka podle přání, za  dvě odpolední hodiny. stačil napsat až dvacet psaníček.  Vracelo se mu uspokojení, které pociťoval tehdy ve škole, když mu učitel Biskup dal předčítat  třídě svůj slohový úkol.

Pohříchu,  za celou sezonu se nenašla žádná holka, která by byla bývala ve psaní na úrovni a  dokázala na jeho psaníčka vtipně reagovat. Tak teď to třeba vyjde, napíše jí, dá si záležet a bude mít zábavu pro nudné večery na světnici, když jinak v zimě tady nebylo kam jít, v místním kině už se stejný film hrál druhý  týden  a jít do hospody jen tak, na pivo, ho nelákalo!

"Nic o Vás nevím"napsal jí. "Našel jsem Vaší adresu, napsanou možná některým z mých bývalých kolegů na list papíru, který se připletl k jiným listům, ze kterých jsem si spíchnul poznámkový blok. To neznámé jméno mě zaujalo, nikdy jsem se s podobným jménem nesetkal. Snažil jsem se domyslet, kde je jeho původ, české moc není, ale není zase tak moc cizokrajiné, aby z něho dýchala nějaká orientální dálava.

Když jsem tu Vaší adresu objevil, dívala se  tu znenadání na mne hádanka, kterou jsem nedokázal vyluštit a  byl jsem chycen do jejich kleští. A k tomu ještě i adresa, také neznámá, ale přece jen známější, protože je zdejší.

Nebyl jsem nikdy v tom Vašem Svatoňově, ale jistě bych ho našel,  to  "nad Vltavou" je dost přesné umístění. Ta hádanka ve jménu a neznámá adresa  se na mne dívají  z toho listu papíru jako výzva, které dost ochotně podléhám a píšu Vám tenhle dopis.

Promiňte mi, jestli jsem se dal unést fantazií přes hranice Vaší tolerantnosti. Rád si hraju se slovíčky, hledám neotřelá spojení jak vyjadřit své myšlenky a prosím Vás, abyste ten můj pokus přijala jako nevinou hru.

 Jste už  možná  starší paní, možná už babička s vnoučaty kolem. Nevadí. Nic na Vás ani od Vás nechci, omlouvám se,  pokud Vás  ten můj dopis obtěžuje. Vystřeluju ho jako šíp do prostoru, jako zvěda, aby -  možná - našel spřízněnou duši, která by mi v občasném dopisu pomohla výměnou myšlenek a názorů. zahánět nudu kasárenského života "

Ovšem, že pro zvýšení zajímavosti trochu přeháněl, ale co, uvidí se, řekl si.

Jeden celý týden se "nevidělo"  nic. Až najednou! Bílá běžná dopisní obálka, na přední straně úhledně napsaná jeho současná vojenská adresa a na straně zadní zpáteční adresa: Jarmila Mouretová.

Rozřízl obálku trochu nedočkavě. Copak mu asi píše?

Dopis nebyl dlouhý.  Drobným písmem, stejným jakým byla psána i adresa, byly popsány jen vniřní stránky přeloženého dopisního papíru.

"Vážený pane Kovando!

Napsat, že mě Váš dopis překvapil, by ani zdaleka nevystihovalo míru mého překvapení. Tím spíše, že došel na adresu, kde už nějaký čas ve skutečnosti trvale nebydlím. Je to ovšem moje adresa, ale u  mojí babičky. Já tam u ní bydlívám, když ji přijedu navštívit. Byla jsem tam v létě o prázdninách a také nedávno o prázdninách vánočních. Myslím, že jsem plánovala navštívit Svatoňov až zase v létě a přijela jsem tam vlastně ani nevím proč. Snad kvůli tomu Vašemu dopisu. Tak když je to taková náhodná shoda, protože nevím jak se mohla moje adresa dostat na nějaký papír ve Vaší blízkosti, myslím, že mám skoro povinnost nemít  namítky tu a tam si nějaký Váš dopis přečíst.

Upřímně řečeno, píšu Vám s trochu nejistým pocitem, že můj dopis třeba poslouží jen pro Vaše pobavení a pobavení Vašich kolegů.  Trochu jsem váhala, ale snad nejste stejný jako jiní mezi vámi. Jistě víte, že vojáci nemají mezi děvčaty právě nejlepší pověst.

Takže i já vlastně střílím svůj šíp jenom do prázdna a těším se, že najde dobrý cíl.                                                                                                                                                        Jarmila.

P.S. Ne, nejsem zdaleka ještě babička. A pokud mi ještě chcete napsat, posílejte to dále na adresu do Svatoňova, babička mi ho spolehlivě předá.  J.M.

O sobě toho slečna Jarmila moc neprozradila. Zmínky o prázdninách ukazovaly buď na studentku nebo snad učitelku? Také o jejím věku se nedalo z dopisu nic vyčíst.

Co ta zmínka o pověsti vojáků mezi děvčaty?  Počítá se ona sama ještě mezi děvčata?  A kdy asi tak toto "dívčí" období končí?  A tak si znovu řekl "uvidíme!"

Napíše jí, hned zítra.

A také napsal,  ne hned zítra, chtěl si dát záležet A tak trvalo celé tři dny, než vhazoval dopis do poštovní schránky.

 Do konce kursu v poddůstojnické škole vyměnil si František  s Jarmilou dopisů několik. Ale moc se o ní nedozvěděl.  Dopisy byly psány zajímavě, bylo znát, že Jarmila není hloupá, ale o sobě napsala něco jen zřídkakdy. Spíše jen polemizovala s jeho zvědavými otázkami, přehrávala je na neosobní protiotázky, aby je pak zahrála do autu.  Zlobilo ho trochu, jak lehce uhýbala jeho pokusům vykonstruovat si z jejich odpovědí jaká  je a kdo je vlastně Jarmila Mouretová.

Napsal jí trochu o sobě, o svých plánech, že by chtěl  po vojně studovat. Myslel si, že by se na oplátku i od ní mohl dozvědět něco více. Jenže ona se tak dozvídala o něm skoro všechno a on o ní ne o mnoho víc, než že vlastně její trochu cize znějící jméno je francouzského původu, snad po nějakém vojákovi z Napoleonovy armády. Postupem času se v jedné rodové větvi jméno změnilo z Mouret na Mourek, ale v  jejich  rodině původní jméno zůstalo.

To bylo skoro všechno, co se o její osobě dozvěděl. Jinak  si něco pracně vydedukovával  z náznaků, obsažených v jejich dopisech. Pouštěl se do dohadů podle různých známek a nepřímých náznaků a Jarmila mu místo jednoznačného potvrzení nebo odmítnutí rozebírala jeho úvahy a poukazovala mu na slabiny v postupu jeho uvažování. To ho trochu zlobilo a dráždilo.. Ale jinak se jejich dopisy stávaly delší, hlavně ty jeho a hlavně  srdečnější a otevřenější, ale  stále ještě  neosobní, stále to byla spíše výměna názorů, někdy shodných, někdy ne. A  oba se pak v dopisech snažili obhájit ty své a pošta pak sotva  stačila frekvenci odpovědí.

Byl to zajímavý dopisový ping-pong, ale s její strany žádná nahrávka na smeč  Na návrh setkání  a výměnu fotografií reagovala Jarmila vyhýbavě, připustila jen možnost přejít na oslovování křestními jmény. Ale jen možnost do budoucna. Setkání neodmítala docela, ale všechny narážky na pomalost pošty a vznikající nutnost diskutovat přímo přehrávala vtipně do ztracena. poukazem na vzdálenost,  která je dělila.

Ale blížil se konec školy a návrat ke kmenovým  jednotkám. Ta Františkova byla ve Staré Boleslavi a Jarmila tak ztratila výhrady vzdálenosti. Připustila, že by bylo možné setkat se někde v Praze a to byla také poslední známka, kdy o sobě dala vědět. Na další dva Františkovy dopisy se neozvala, co se s ní stalo, se nikdy nedozvěděl. Do Svatoňova se nerozjel, jak si nejdříve umiňoval. Bydlela tam údajně stejně jen její babička, číslo 77 by jistě našel, i kdyby se Jarmilina babička jmenovala  jinak. Měli se přece setkat v Praze! Proč Jarmila  nakonec cukla a neozvala se, aby setkání v Praze potvrdila? A vážit cestu jen tak, bez potvrzení?

            Byl tím trochu uražen, myslel si, že zakotvil ve vztahu k Jarmile a že mu ona zůstala dost dlužna. Měla snad dokonce nějakou tělesnou vadu, kvůli které se s ním nechtěla sejít?

 Nu, k setkání nedošlo!  Přišly jiné zájmy, byl jako jeden z nejlepších absolventů školy povýšen na svobodníka, za staroboleslavskými  a brandýskými  slečnami se nemuselo nikam moc dojíždět.

Svobodník Kovanda byl schopný radiomechanik a povedlo se mu vytvořit si pro sebe díky své profesi fešáckou vojnu, o jaké se mu  vlastně tam ve škole ani nesnilo.  Nebylo dlouhých večerů, kdy nebylo co dělat a Jarmila Mouretová stejně na žádné výzvy nereagovala. Ztratila se jako ten list papíru s její adresou. Její, nebo její babičky? 

Jaký div, že vzpomínku  na ní odvál skoro beze zbytku první vlahý jarní vítr, prohánějící se kolem staroboleslavských kasáren.

                                *                *                  *

Uběhlo mnoho roků a mnoho se změnilo proti plánům a očekávání. František Kovanda už dávno nebyl mladý muž, po roce 68 se dostal do Montraálu, dobře se tam uchytil a teď byl už v penzi. Podařilo se mu uskutečnit větší část svých plánů, vedlo se mu víc než dobře. Nepřeceňoval svůj úspěch, bylo to hlavně  proto, že "měl více štěstí než rozumu", jak si sám sobě ochotně přiznával.

Usrkl si kávy ze svého pohárku a rozhlédl se kolem. Bylo ještě brzy, zatím tu bylo jen několik nedočkavců, kteří si chtěli zajistit svoje oblíbené místo nebo snad prodiskutovat s partnerem nějaký bridžový problém, konvenci  nebo strategii.

Zavřel oči a přenesl se o mnoho let zpět, do hospody "U Zemanů", kam chodíval s kamarády Vlastou, Vojtěchem a Zdeňkem hrávat karty. Nejčastěji nevinný "Mariáš", ale někdy i něco hazardnějšího, jako třeba "Oko 21" nebo  "Ferbla", což byla jakási česká varianta pokeru.

Ne, že by tu byla nějaká přímá podobnost. Bridžový klub paní Claire byl naprosto nepodobný hospodě "U Zemanů" jak jen nepodobný mohl vůbec být. Jen v jednom ohledu byl stejný. V ovzduší zapálených karbanických  nadšenců. Tam mariášníci, pantátové z místních zemědělských usedlostí, tady bridžisté, městští obyvatelé nejrůznějších povolání. Tam skupinky vášnivě debatující správnou strategií toho fleku na červenou sedmu a tady, diskutující skupinky o správné obraně malého slamu ve hře bez trumfů. Tam i tady tentýž karbanický duch, hráčské ovzduší, kde všechno ostatní může přicházet "až potom!"

"Hallo, Frank", pozdravila se s ním paní Claire, když přišel k jejímu stolu zaplatit svůj vstupní poplatek. "Alan mi volal, už vás nezastihl, tak to volal mně, že nemůže dneska přijít, Ale já mám pro vás jiného partnera, nebo spíše partnerku, Je to vaše krajanka - a zdá se být, podle toho jak mluví - dobrá. Kdybyste snad nechtěl . . našla bych vám . . ."

"Ne, ne!" řekl rychle  Frank. " Zkusím to s ní , jistě si budeme rozumět".

"Děkuju vám, Franku, máte to u mne!"

Nová partnerka přišla až  těsně před zahájením, skoro ve dvě hodiny, takže se stačila jenom předstatvit: Mírně nedoslýchvý Frank přeslechl ve hluku místnosti, panujícím teď před začátkem sezení, její jméno.. Znělo to jako  "Jála" nebo tak nějak.

Byla to starší paní, šedesát asi, nebo trochu přes, odhadl ji Frank. Dobře udržovaná šedesátnice, říkal se v duchu. Určitě musela být velice hezká, když byla mladá, známky bývalé krásy nedokázalo  zakrýt ani postupující stáří.

Mimo vzájemného pozdravu spolu moc nemluvili, jen si v rychlosti  domlouvali licitační principy a jak a co budou hrát. Mimo letmé zmínky o krajanství spolu mluvili s ohledem na ostatní hráče anglicky. Její řeč měla dost typický, lehký akcent, kterým se vyznačují lidé, kteří cizí řeč dokonale zvládli, ale který na ně prozrazuje,  že nemluví svojí mateřštinou.

Sehráli poslední kolo, šlo jim to dobře, asi budou na jednom z prvních míst.

"Děkuju vám", řekl Frank, teď už česky. "Šlo nám to dobře. Rád bych si to s vámi někdy zopakoval. Co tomu říkáte?"

"To bych velice ráda. Ale obávám se, že  už mi to nevyjde na víc než jedno další utkání. Pak už budu muset odjet."

"To je škoda!" řekl Frank."A kampak  pojedete, paní . . promiňte mi,. přeslechl jsem vaše jméno. Jála?"

"Ano slyšel jste dobře. Říkala jsem si tak, když jsem ještě neuměla moc mluvit a pak, v určitém okamžiku svého života, jsem se k tomu z nostalgie vrátila."

"Tak snad až se vrátíte, paní Jálo?"

"S tím to bude ještě horší. Víte, jsem tady už přes měsíc na návštěvě u příbuzných mého bývalého muže. Jedu za 10 dní zpět domů do Austrálie."

"Proboha, taková dálka! Ale hrajete tam moc dobrý bridž, jen co je pravda! Kdyby vám to vyšlo, rád bych si s vámi ještě alespoň jednou zahrál!"

A na tom se dohodli. Sešli spolu ještě dolů po schodech na parkoviště.

"Kdepak máte vaše auto?", zeptal se Frank.

"Nejsem tu autem, přijela jsem autobusem", řekla paní Jála. "Máte tu dobrou městskou dopravu!"

"To ano! Já tu bydlím nedaleko a tak když je hezké počasí jako teď, chodívám sem pěšky".

"To máte hezké cvičení," usmála se paní Jála. A pak pokračovala: "Jestli nespěcháte, mohl byste mě doprovodit ke stanici autobusu. Co říkáte?"

"Rád, samozřejmě rád. A při tom si můžeme trochu pohovořit!"

"Ale ne o bridži, prosím vás.  Ráda bych se od vás dozvěděla jak tu žijete. Jste tu už dlouho? Předpokládám, že jste už v penzi,  ne?"

Ke stanici to nebylo daleko, Frank se dozvěděl, že paní Jála ještě trochu pracuje, ale spíše jen pro potěšení než z nutnosti. Do Australie se dostala se svým mužem v roce 68, žije tam teď,  co ovdověla, u své dcery v Sydney.

Hovor jim plynul hladce, paní Jála kladla otázky a Frank na ně odpovídal, aniž si uvědomoval, že té donedávna cizí paní odhaluje kus svého života. , Jeden autobus nechala paní Jála odjet,  až teprve druhým odjela. Sešli se znovu u bridžového stolu při klubovém turnaji za několik dnů.

Paní Jála přišla tentokrát více než včas a celou dobu před začátkem pokračovali s Frankem v rozhovoru, který přerušili na autobusové zastávce před několika dny.

Rozloučili se velmi srdečně, Frankovi připadalo,  jakoby se loučil s někým blízkým a ne s někým, koho poznal před týdnem.

Za čtrnáct dní našel v poště dopis s austrálskými známkami. Adresa byla psaná rukou, a ten rukopis mu připadal nějak povědomý. To stojaté, drobné písmo, ten rukopis přece znal!. Pamětí problesklo poznání, které ho vrátilo o  mnoho, mnoho let  zpět. Obrátil několikrát obálku v rukách, prohlédl jí se všech stran, ale hledal marně. Nebyla tam žádná adresa odesílatele, ani typická nálepka se jménem odesílatele.

Bylo by to možné? Ten rukopis! Ten rukopis! To přece je  . . .

Neodvažoval se domýšlet co ho teď napadalo. Najednou se cítil  vracet zpět do doby, kdy dopisy psané podobným rukopisem dostával.

Jistě ho paměť klame!   Ten rukopis je jistě jen  podobný!

Roztrhl obálku prstem, nechtěl ztrácet čas hledáním nějakého nože nebo otevírače na dopisy.

Dopis byl psaný rukou, stejným rukopisem jako adresa na obálce a začínal oslovením jako kdysi dávno:

 "Milý pane Kovando,

myslím, že Vám tento dopis dlužím, má jenom zpoždění několika desítek let. Ten skutečný a pravý jsem měla napsaný a z velice závažných osobních důvodů jsem jej nakonec neodeslala . Že ten můj šíp, vypuštěný do prázdna, našel dobrý cíl, jsem se přesvědčila už kdysi, a potvrdilo se mi to i teď, když konečně došlo k tomu, o co jste Vy před těmi mnoha lety marně usiloval. Že jsme se setkali.

Nevím jaké Vy si uchováváte na mne vzpomínky, nevím, jestli nějaké vůbec máte. Věřte mi, nemohla jsem dopustit další pokračování, byl jste mi z vašich dopisů velmi sympatický. Byla bych Váš život příliš vykolejila, hřeje mě vědomí, že jsem ten poslední dopis neposlala a snad jsem tím trochu spoluúčastněná na tom, že jste své plány a touhy, o kterých jste psal, dokázal tak přesvědčivě uskutečnit. 

Příliš dobře se znám, jsem přesvědčena, že byste to býval měl mnohem obtížnější, kdybych se do Vašeho života přimíchala já.

Vzpomínám na Vás občas a po tom, co jsem se s Vámi setkala,  budu vzpomínat asi o něco víc. Je mi trochu líto, že odešel čas, kdy bylo krásné dopisy od Vás dostávat.

Moc Vás pozdravuju. Nepíšu Vám svoji adresu. Tento dopis budiž jen náhradou za ten neodeslaný poslední, tím,  který jako tečka  uzavře, sice bez happy endu, ale  přece jen uspokojivě, kapitolu, nadepsanou záhadou zjevení mé dívčí adresy. 

                                             Vaše (dovolte mi) 

                                                                                           Jarmila  (Mouretová)

        

 
Ladislav Husarek

HusarekVsadila-li jste se, vyhráváte00:5313.11.2009 0:53:14
NaďaTaky by13:0310.11.2009 13:03:12
NULIA ještě jedna technická -09:2710.11.2009 9:27:35
NULITaké jsem si dobře početla,09:2610.11.2009 9:26:15
SvatavaTak to jsem si početla!09:0510.11.2009 9:05:49
HusarekDoplnění perexu04:5110.11.2009 4:51:21

Počet příspěvků: 6, poslední 13.11.2009 0:53:14 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Ladislav Husarek

Ladislav Husarek

O příbězích z Kanady i ze světa před i po sametové revoluci.

Důchodce po 35 letech práce v letectví.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy